Máte někdy pocit, že němých tváří litujete více než těch lidských? Nejste v tom sami. Proč ale pociťujeme více empatií k týranému psovi než k lidské bytosti se stejným osudem?

Odpověď na otázku, proč tomu tak je, hledali američtí sociologové Arnold Arluke a Jack Levin. Účastníkům dali přečíst čtyři různé verze jednoho novinového článku. V jednom se psalo o štěňátku, které někdo zmlátil basebalovou holí, další verze byla obměnou té první, akorát hrál hlavní roli dospělý pes. U třetí varianty, kde figuroval člověk, šlo o oběť se zlomenou nohou a v té čtvrté o obměnu příběhu s dítětem. Po přečtení článku byli účastníci požádáni, aby na škále vyznačili, jak moc se cítí emocionálně rozrušeni. V tomto případě "nevyhrál" přítel člověka, ale zbité dítě. Štěně skončilo na druhém místě následované dospělým psem. Nejméně soucitu pak vzbuzoval zbitý dospělý člověk. Jak to výzkumníci vysvětlují? Podle nich je pro náš pocit empatie důležitý fakt, že oběť byla nevinná a bezbranná.

Páníček na vině!

O tom, že zvířata v tom jsou zkrátka nevinně, jsou ostatně přesvědčeni i mnozí filmoví fandové. Proto jejich úmrtí na plátně litují nezřídka kdy více než toho lidského. „Do situace, při které umřeli, by se obvykle vůbec nedostali nebýt jejich páníčka,“ myslí si Adam. „Zvířata většinou nejsou zlá, neintrikují, jenom poslouchají, co jim nakáže člověk,“ souhlasí s ním Natálie. V případě Hollywoodu jde samozřejmě také o to, zda jsme měli šanci si se zvířetem vytvořit citové pouto. Podobně jako litujeme více smrti jedné z hlavních postav než bezejmenného diváka, budeme např. ve Válečném koni fandit „hlavnímu“ koni více než ostatním hřebcům ve filmu.

Stejné je to s modelovými situacemi. Když vědci požádali lidi, aby se rozhodovali, zda by z autobusu, kterému nefunguje řízení, zachránili raději psa nebo člověka, celých 40 % z nich dalo přednost záchraně vlastního psa před životem neznámého člověka. Tendenci zachránit zvíře pak vykazovaly mnohem častěji ženy než muži.

Trpí opravdu stejně?

Zvířátka jsou zkrátka nevinná a roztomilá, a proto je i litujeme. Nepřipisujeme jim ale více lidskosti, než jim přísluší? Můžeme utrpení těchto němých tváří realisticky srovnávat s tím lidským? „Zvířata opravdu prožívají emoce. A nejedná se jen o strach nebo vnímání nepohody, jsou schopna i komplexních citů, jakými je například žárlivost. Najdou se i odborníci, kteří jsou přesvědčeni o tom, že trpí duševními nemocemi (např. depresemi) stejně jako lidé,“ domnívá se psycholožka Nela Wurmová.

Nejlepší přítel člověka

Kočky, psi a jiná zvířata se zkrátka stali neoddělitelnou součástí našich životů. Jen v Česku má alespoň jednoho mazlíčka bezmála každá druhá domácnost. Není proto divu, že naše emoce vůči nim jsou mnohdy intenzivnější než ty, které pociťujeme k lidem. Jsme ale trochu pokrytci. Na jednu stranu se rozčilujeme, když vidíme ve zprávách týraného psa, ale o zvířatech, která končí na jatkách v často nelidských podmínkách, svorně mlčíme...

Foto: Shutterstock